Tonda

* 9.9.1946 12.01 v Praze    + 24.8.2010 12.26 v Dobříši

 

Když jsem připravovala toto povídání, hodně jsem uvažovala, jak vzpomínku na svého muže pojmout. Nakonec jsem uznala, že nedokážu být nezaujatá a vyhnout se osobnímu pohledu na něj. Trochu tedy jdu s kůží na trh a doufám, že o ni nepřijdu…

 

Před pár týdny jsem potkala dávnou známou z okruhu přátel mého prvního muže. Sešly jsme se po osmi nebo více letech. Povídaly jsme a řeč se stočila i na můj vztah a druhé manželství, jak bylo krátké a jak dlouho jsem se ze ztráty muže vzpamatovávala. Zazněla sice dobře míněná, ale přesto otázka, která mi vyrazila dech – „a stálo ti to vůbec za to?“ Páni drazí, stojí nám za to nosit tíži velkého břicha, absolvovat nepohodlí nejrůznějších lékařských vyšetření, zažít porodní bolesti, abychom přivedli na svět dítě? Stojí nám za to budovat od samotných základů dům, vymýšlet jeho vnitřní logiku, zlobit se se stavební firmou, vyčerpat se fyzicky, psychicky i finančně, abychom získali domov? Samozřejmě to stálo za to, a kdybych stokrát věděla, jak to dopadne, šla bych do toho znovu a zase, jen abych opět procítila, co znamená láska.

 

Antonín Baudyš junior byl na gymnáziu spolužákem mé sestry a její kamarád, kterého jsem poznala doprovázejíc sestru do tanečních. Pozval mne na kurzy astrologie v době, kdy je dělal s ing. Bohuslavem a panem Stříbným a kdy jsem byla velmi čerstvě potřetí maminkou. Studium jsem ale mohla zahájit až o rok později, když začali učit společně s otcem. A díky tomu jsem devátého října 2001 poprvé viděla Tondu staršího. V noci před prvním výukovým dnem jsem nemohla spát a zlobila jsem se na sebe, že mě rozhazuje seznámení se známou osobností. Cítila jsem ale, že to bude jedno z důležitých setkání v mém životě. Nevěděla jsem tenkrát, že jde o setkání nejdůležitější. Kdybych už v tu dobu astrologii uměla, napověděla by mi, jak zásadní věci se v mém životě začínají dít.

Tonda byl charismatický muž, zkušený astrolog i pedagog. Vnímala jsem sílu jeho osobnosti a laskavost, užívala si jeho smysl pro humor a viděla životní elán kombinovaný s moudrostí, nadhledem a touhou rozumět nejhlubším souvislostem. Obdivovala jsem přirozenost a lidskost, kterou si navzdory společenskému postavení uchoval. Těšila jsem se na každý úterní podvečer, protože jsem pod jeho vedením konečně mohla pronikat do tajů oboru, který mne díky mému dědečkovi lákal od dětství. Jako asi dvanáctiletá jsem prohlásila, že budu studovat astrologii, a sklidila posměch za svou hloupost – studuje se přece astronomie, že… Než mi došlo, že astronomie je o chladných výpočtech a neživém vesmíru, chvilku mě to drželo. Potom jsem se raději vrhla na živou stavařinu, tedy na vodní hospodářství a vodní stavby. A najednou to po mnoha letech nastalo a já byla skvělým způsobem seznamována s oborem mých dávných snů…

Po pár týdnech jsem si nechala vyložit svůj horoskop a přišla prognóza budoucího silného vztahu. Po více než čtyřech letech se ona prognóza naplnila svým vlastním autorem, a já zažila, co to znamená milovat a být milovaná, bezvýhradně, s absolutním přijetím a vděčností. Zažívala jsem slzy štěstí u nás obou, zažila jsem, jaké to je cítit tep druhého člověka ve svém srdci, přestože nás v tu chvíli dělí desítky kilometrů. Zažívali jsme pravidelně telefonování si navzájem ve stejný okamžik, zažívali jsme setkání ve stejné chvíli na jedné křižovatce při jízdě dvěma auty na schůzku… – říkali jsme tomu „timing“ a věděli, že skrze něj promlouvá to nejhlubší, co v sobě máme a co nás k sobě vede.

Nebylo snadné pro mě ani pro něj přijmout takový vztah do svého života, být tím vztahem šťastní a zároveň se vyrovnat s realitou daného stavu, našich závazků k blízkým lidem. Tento vnitřní konflikt vedl v důsledku pravděpodobně i k jeho nemoci, také u mne vyvolal vleklé zdravotní potíže. Po třech letech se Tonda rozhodl náš vztah legalizovat a přestěhoval se za mnou na Dobříš. Přesně tři měsíce po stěhování ležel na operačním sále a profesor Beneš ve Střešovické nemocnici odstraňoval agresivní nádor z jeho mozku. Několik týdnů předtím jsem se začala nesmírně bát. Vždycky velice vitální člověk byl najednou unavený, stárnul mi doslova před očima, přestal vnímat časový rámec svých činností. Za volantem se choval podivně, kličkoval, ztrácel orientaci na místech, která dobře znal. Nakonec jsem jej vypravila k lékaři a doufala, že nalezením příčiny potíží se vše podaří rychle napravit. Pamatuju si ten okamžik, kdy mi Tonda řekl, jaká je diagnóza – jako kdyby mi někdo podtrhl zem pod nohama. Jezdila jsem za ním každé ráno do nemocnice a trávila s ním veškerý čas. Než jsem byla schopná se umýt, obléci a nějak fungovat, bojovala jsem s ochromující hrůzou a bezmocí, křičela jsem zoufalstvím, abych to dostala ze sebe a on na mně nepoznal, čím procházím… Po první operaci přišla druhá, bylo potřeba revidovat prosakování mozkomíšního moku. V tu dobu se informace dostaly do bulváru a nastal nepopsatelný kolotoč. Tehdy jsem si znovu a hlouběji uvědomovala, jaký člověk vedle mne stojí. Jaká je jeho odvaha a síla, odhodlání bojovat, láska ke mně. Nestěžoval si nikdy, ani když ho přepadla po operaci bolest hrudní páteře a on nedokázal najít jedinou polohu, která by mu ulevila, když byl doslova zalitý potem z nesnesitelné bolesti. Nikdy nepropadl sebelítosti nebo stížnostem na situaci, jak by zřejmě udělal každý jiný, zachoval si hrdost a noblesu, vděčnost a laskavost vůči každému, kdo se kolem něj pohyboval. Nesmírně jsem ho obdivovala.

Byli jsme šťastní, že jsme dokázali připravit svatbu a dát celému světu najevo, jak důležitý pro nás náš vztah je. Čtyři dny před obřadem nám lékaři sdělili, že nastala recidiva. S vděčností vzpomínám na sestru na neurologické ambulanci ve Střešovicích, když mne při té zprávě viděla a za Tondovými zády mi šeptala – „teď nesmíte plakat, nesmíte!“ Nevím jak, ale díky ní jsem to ustála a dokázala jsem tam být pro něj. Museli jsme zrušit svatební cestu a deset dní po svatbě Tondu operovali znovu. Po operaci přišel zlom, epileptický záchvat, umělý spánek. Tehdy jsem vnímala jeho vnitřní váhání, zda odejít či ne. Po probuzení to už byl někdo jiný. Stále laskavý a plný lásky, ale viditelně velmi vážně nemocný muž.

Poslední měsíc jsem ho měla doma a stále doufala v ten zázrak, který jediný může zvrátit situaci. Bála jsem se přestat věřit, protože jsem někde v sobě cítila, že když ztratím naději, nebude už návratu. Nakonec mi zemřel v náručí, doma, a já pak seděla vedle něj, držela ho za ruku a čekala, kdy otevře oči, usměje se na mě a řekne – Byla to zkouška a my jsme ji zvládli, jdeme dál….

 

Po jeho smrti jsem několik týdnů vídala na nebi srdce. Temnější mraky na pozadí světlejších, průhled v mracích v podobě srdce, nebo samotný obláček s tím tvarem… S mojí malou Maruškou jsme hledaly, která ho najde dřív… Bylo tam pokaždé. Před pár dny jsem byla u své dvorní fotografky Katky Faltýnkové, která fotila i naši svatbu a vnímala sílu citu mezi námi. Fotila mne na břehu řeky a řekla mi – Zavři oči a mysli na Tondu. V tu chvíli se zvedl vítr a šátek uvázaný kolem krku mne pohladil po tváři.

Jeho lásku cítím dál, mám ji v srdci. I moje mysl ví, že duše neumírá - jen ve fyzickém světě mi chybí. Rodiče mne přivedli na svět, ale on mi dal lásku k životu a vděčnost za něj, a navíc vědomí vlastní ceny. Naučil mne mnohé, ale ještě mnohem víc jsem se naučila z jeho odchodu. Poznala jsem svou vlastní sílu, schopnost překonávat smutek a pocit beznaděje. Naučila jsem se zvednout se na nohy po každém dalším pádu. Kvůli Tondově smrti jsem pochopila, co je opravdu důležité, a co se jen tak tváří.

Toni, děkuju.