O odcházení - Jak se žije astrologovi s astrologií III.

Některé profese mohou nechat práci při návratu domů za dveřmi. Možná mám nedovyvinutou fantazii, ale třeba svého strýce, řidiče kamionu, si o volném víkendu nějak neumím představit nad atlasem silniční sítě Evropy. U jiných povolání to může být jinak. Soused lékař, odborností chirurg, nevypíná asi nikdy. Nedávno jsem potřebovala ostříhat proschlou vistárii – pan soused sledoval mou práci na střeše velmi zaujatým pohledem a každou chvíli nedočkavě odbíhal kontrolovat aktuální vybavenost svého lékařského kufříku. Vážila jsem si pozornosti, kterou mi ve svém volném čase věnoval, ale trochu mne to při pohybu ve výškách znervózňovalo. Nakonec jsem jeho služby nevyužila, snad to ode mne nebylo nevychované…

S astrologií se mi také nedaří postup - odemknout dveře, vyzout boty, zavřít za sebou, odložit svetr, kabelku a spolu s počítačem i myšlenky. Všímám si situace na nebi, všímám si, co se chystá na mé blízké i na co se mohu těšit sama. Takže jsem dlouho dopředu věděla, že konec roku jedenáct a první polovina letošního roku pro mne nebudou veselé. Byl to zajímavý astrologicko-odborný moment, protože podobná situace se stává opravdu jen výjimečně. Byla jsem zvědavá, co a kdy se bude dít. Trochu jsem doufala, že s ohledem na složitou časovou zařaditelnost mám už starosti za sebou, ovdověla jsem před dvěma lety a to nejvíc odpovídalo významu ohlašovaných událostí.

 

astrologie
Na této fotografii je můj táta (asi pětačtyřicetiletý) s jeho typickým úsměvem.
 

Otázka v titulu článku občas od mých přátel zazní – jak se žije astrologovi s astrologií? Jak s tím můžeš žít, když víš, co tě čeká? Odpověď zní – já to nevím. Tuším, odhaduju, přemýšlím a někdy se i obávám. Tentokrát jsem se obávala hodně o tátovu maminku, svou stařenku. Narozená v roce 1922, vloni prodělala záchvat mrtvičky. Sledovala jsem i tátův horoskop a data jeho bratrů s přesvědčením, že pokud se má něco dít, bude to vidět i u nich. Všude byly starosti a těžkosti, potvrzovalo to mé obavy. Připadala jsem si jako cvok, při každé návštěvě jsem se s ní v duchu loučila, snažila se k ní jezdit co nejvíc. Říkala jsem si, že má krásný věk a že tu nikdo nemůžeme být pořád… V lednu marodil táta, zápal plic, pokašlával, nebylo mu dobře a nemohl se obtíží zbavit. Nic nepodceňoval, absolvoval spoustu vyšetření, ale výsledky žádné. Brala jsem ho pořád jako silného mužského, jezdila jsem dál hlavně za stařenkou… V dubnu zkolaboval, desátého jej převezli do nemocnice ve vážném stavu. Sedmnáctého zazněla diagnóza – nádor na plicích, metastázy v mozkových plenách. Ve čtvrtek devatenáctého jsem u něj byla v Brně v nemocnici, v pondělí jsem k němu jela znovu a zůstala u bratra do úterka. Ráno čtyřiadvacátého dubna jsem se ještě před plánovanou cestou domů zastavila v nemocnici u táty a tak se stalo, že jsem u něj byla při jeho odchodu. Mohla jsem ho držet za ruku, mluvit na něj, rozloučit se s ním a snad i pomoci mu odejít. Nebyl sám a já za to velmi děkuju. Náš život nebyl nejjednodušší, s tátou jsem se patnáct let nemohla vidět, ale znovunalezení cesty k sobě bylo dokonalé - možná právě i tou blízkostí, těžko sdělitelnou intimitou posledních společných chvil.

 

astrologie
Tady čte můj táta mému synkovi pohádku před spaním (je mu asi padesát). U téhle fotky tátovy děti z druhého manželství trochu zazáviděly – takhle ho prý nikdy laškovat neviděly. Na hlavě má cyklistickou helmu našeho Honzíka. Mimochodem, „výzdoba“ stěny je originální výtvor pana syna Jana, původně tam byly nalepené deštníčky, vystříhané z látky přehozu a závěsu…
 

Táta mi byl oporou nejvíc v době manželovy nemoci a úmrtí. Jsem mu za to obrovsky vděčná. Zemřel na den přesně dvacet měsíců po Antonínovi. V narození je dělily dva roky a dva dny. Zemřel tři roky a tři dny poté, co se nám zhroutil svět stanovením Tondovy diagnózy. U obou to byla onkologie a mozek. Oba byli nadšení oslavovatelé života, charismatičtí, vitální, úspěšní, muži každým coulem. Měli se rádi, obdivovali se a vážili si jeden druhého. Jsem hrdá na svou příslušnost k nim oběma, jsem jim oběma vděčná za to, čím jsem.

 

astrologie
A tato fotka je z předloňského května, z mé a Tondovy svatby. Je pro mne hodně silná.
 

A honí se mi hlavou otázky – proč oba takto, proč tak rychle a relativně brzy, proč číselné podobnosti? Jakou shodou ne-náhod jsem jim oběma mohla být tolik blízko nejen v životě, ale i ve chvíli smrti? Jména obou nosím teprve dva roky, a ani jeden mne už nedoprovází – co to znamená, proč to takhle muselo být?

A otázek je víc. Bez dvou dnů dva měsíce po tátovi zemřela na rakovinu moje kamarádka a vrstevnice. Poslední dny jsem vnímala potřebu být u ní a pomoci jí odejít. Seděla jsem v autě cestou za ní do nemocnice a nadávala si do bláznivých ženských, co si pořád něco namlouvají. Ale přesto jsem s ní strávila poslední hodinu a půl jejího života. Držela jsem ji za ruku, mluvila k ní, hladila ji a přesvědčovala, že už nemusí bojovat a že je a bude všechno v pořádku. Doteď mi to není jasné, a možná ani nikdy nebude. Netrvám na tom rozumět všem věcem, které mne v životě potkají. Některým bych však rozuměla ráda.

A jak že se tedy žije astrologovi s astrologií?

Krásně. Sice někdy těžce, ale krásně.

P.S.

Stařenka oslavila před měsícem devadesátiny. Tátovu smrt nakonec zvládla také, jsme totiž v rodině silné ženské…

Vaše
Pavla Baudyšová Jirků