Jak jsem potkala pana Fauna

Ani nevím, kdy jsem poprvé zaregistrovala existenci organizace, založené spolkem nadšenců ve Voticích. Jestli to bylo v souvislosti s provokující výstavou Světlo pro Prahu v roce 2001, kdy byly v Národním muzeu vystaveny mrtvoly ptáků zabitých dráty vysokého napětí. Nebo s jejím pokračováním v roce 2010, či snad v tisku při nějakém rozhovoru o ochraně volně žijících živočichů. Ale o Ochraně fauny a jejím šéfovi Pavlu Křížkovi vím hodně dlouho.

A tak v srpnu roku 2010, když našla moje nejmladší dcera dvě mladé jiřičky…. Tedy, našla, ono to bylo trochu složitější. Vysvětlím.

Koncem července tenkrát desetiletá Maruška objevila na zahradě spadené hnízdo jiřiček s jedním rozbitým a dvěma celými vajíčky a nadšeně se hrnula do zachraňování, že je bude zahřívat a opatrovat a vylíhnuté drobky krmit a hýčkat a … Při „učení lítat“ jsem ji zarazila a snažila se - přízemně, uznávám – upozornit na nereálnost plánů. Nakonec nedbala, vajíčka uložila do krabice do teplé a měkounké peřinky a po pár dnech odjela na tábor.

Tou dobou se vracel můj manžel z nemocnice domů a lékaři mi sdělili, že pro něj medicína už nemůže nic udělat. Musela jsem se připravit na péči o něj a na jeho blízký konec a přitom nepřestávala doufat v Zázrak. Na vajíčka v krabici v dětském pokoji jsem dávno zapomněla.

Když se Marunka vrátila z tábora domů, začala po chvíli ohromně tajemně mizet a mokrá a zablácená se zase vracet z promáčené zahrady. Na moje dotazy odpovídala neurčitě, ale že prý MUSÍ. Nakonec přinesla dvě malá čerstvě přepeřující mláďata, dvě kuličky se žlutými otevřenými zobáčky. Zvláštní na nich bylo to, že byly zcela tichounké a úplně bez parazitů, s nimiž jsem měla zkušenost za víc než desetiletého soužití s jiřičkami pod jednou střechou. (Nevěřili byste, jak se může ptáče hemžit čmelíky, a že si ta mrňavá šelma s chutí kousne i do člověka, když nemá nic lepšího po zubu!)

Samozřejmě jsem se ptala, kde je vzala. Vysvětlení znělo, že je našla v té krabici, kam před dvěma týdny uložila vajíčka. Zlobila jsem se na ni, že to není možné a že nemá lhát, ale když se stále dokola dušovala, uvěřila jsem v zázrak, vždyť jsem v něj tehdy tolik a tak úpěnlivě doufala. A povzbudilo to ve mně naději, naprosto neracionální naději, že když je možný jeden zázrak, může se stát i ten druhý. Ten, za který jsem se do posledního Tondova dechu modlila, ve který jsem doufala dokonce i poté, co v mém náručí naposledy vydechl. Že ten zlý a krutý sen skončí a Tonda se na mě usměje a řekne – zvládli jsme to, je to pryč…

Jiřičky baštily jako o život, jako kdyby nejedly dva týdny… neměli jsme šanci to zvládnout a nechtěli jsme riskovat jejich úhyn. Volala jsem tedy do Ochrany fauny a dovolala se Pavlu Křížkovi.

Samozřejmě mi už do telefonu vysvětloval, že dcerčino vysvětlení je nereálné, že ptáčata bez krmení zahynou. Tak jsem mu na oplátku vysvětlila, že nejsem blbá, že to samozřejmě vím, ale že jsem se Marie ptala snad dvacetkrát a že buď budu chorobně podezíravá matka, nebo musím uvěřit v – kulantně řečeno – neobvyklost situace.

A tak jsem potkala pana Fauna. Sympaťáka, co si pro drobotinu přijel na Dobříš až z Votic a slíbil, že se o ty mimořádné ptáčky mimořádně postará.

Moc se mi líbilo, že jsou lidé, kteří si vezmou za cíl dělat zvířecí záchranku, jsou ochotní a schopní přijet pro sraženou srnku, poraněného ježka nebo z hnízda vypadlé ptáče a následně se o ně postarat a pokud možno je zdravé vrátit do přírody. Že v sobě mají tolik nadšení, že seženou prostory pro tuhle zvířecí charitu, že mají auta a lidi a prostředky pro tuhle práci. Že nebrblají a jedou těch padesát kilometrů tam a zase zpátky kvůli něčemu, co ani není pořádně vidět a co kdyby nebylo v přepravce, tak se to v autě zakutálí a už to nikdo nenajde. A že když po veškeré snaze zachráněného tvorečka vrátit do přírody nemůžou, zařídí mu doživotní stravu a byt u sebe ve stanici. No páni! Udělala jsem tenkrát to nejmenší, co jsem mohla – dala trvalý příkaz na menší částku ve prospěch účtu Ochrany Fauny.

Když po pár týdnech manžel zemřel, myslela jsem na jiřičky a jejich „zázračnou“ provázanost s ním. Zavolala jsem do Fauny a trochu se obávala, co uslyším – ale prý se jim dařilo skvěle. Byly umístěné do hnízda náhradních rodičů, vykrmeny jak se patří a už lítaly spolu s ostatními a chystaly se na cestu za sluníčkem.

Zkrátím to. Po čase se Pavel stal mým přítelem a jsem mu velmi vděčná, že mi pomohl přežít nejhorší období. Byla jsem jedním z jeho zachráněných handicapů… Byla jsem poblíž, když se budovalo nové centrum Ochrany fauny na Hrachově u Sedlčan. Byla jsem u toho, když v únoru 2011 získal ocenění Podnikatel roku v neziskové sféře. Z větší či menší blízkosti jsem sledovala, jak na jaře budují žabí přechody a sbírají a přenášejí roztoužené žáby, aby po nich zbyli pulci a ne kaše na silnici. Mohla jsem vidět novorozeného ježka, krmeného z injekční stříkačky. Vyzvedávala jsem netopýry zatoulané do bytu, v domě jsme poskytovali krátkodobý azyl srnčímu mrňousovi i sraženému káněti.

Po čase se naše cesty rozešly, ale dodnes si Pavla Křížka velmi vážím jako odhodlaného člověka, který udělá cokoli pro věc, kterou považuje za správnou. Vážím si ho pro jeho lidské vlastnosti i pro práci, kterou dělá. Naposledy jsem si to uvědomila před pár týdny při povodních, když jsem se snažila najít někoho, kdo by mohl pomoci srnce na poli, do kterého se právě začala rozlévat Berounka. Volala jsem na příslušnou záchrannou stanici, kde mi paní velmi nepříjemně sdělila, že oni už tu práci nedělají, že na to nemají ani peníze ani auto a dala mi pro situaci odehrávající se na Zbraslavi telefon na kladenskou stanici…

Pro tohle všechno jsem moc ráda, že se nám podařilo domluvit výstavu mé kamarádky, úžasné malířky Dany Gregorové v novém centru Ochrany fauny na Hrachově. Jsem moc ráda, že mi oba svěřili zahájení výstavy – a tak vás na ni všechny zvu. Protože to budou nádherné obrazy v nádherném místě, protože to bude propojení lidí, kterých si vážím a mám je ráda.

život

A co zázračné jiřičky?

Po roce jsem se Marušky znovu zeptala s tím, že má poslední šanci říct, jak to doopravdy bylo. Dozvěděla jsem se, že hnízdo za jejím oknem bylo uvolněné a ona měla obavy o ptáčata, která by v něm mohla být. Po obhlídce se jí hnízdo zdálo prázdné, ale když se chtěla přesvědčit, že opravdu nehrozí žádné riziko, hnízdo nedopatřením uvolnila a prázdné nebylo. A protože byla vždycky vedená k ohleduplnosti k přírodě a zvířatům, bála se přiznat, že mrňouskové ztratili domov jejím – byť neúmyslným – přičiněním. A tak nejdřív vyrobila a pak zase zrušila jeden zázrak…

Běží mi hlavou úvahy o důvěře a nedůvěře, o víře v zázraky a skepticismu jako jejím protikladu. Volím důvěru v druhé i přes různá zklamání, volím víru v zázrak i přes mnohá přistání na vlastním pozadí. A chci si je podržet i nadále.

Srdečně Vaše
Pavla Baudyšová Jirků